Homeopatie je jazyk - úvodní přednáška 63. kongresu LMHI v Oostende 21. 5. 2008
Christian Boiron
Přeji Vám všem dobrý den. Dnes se k Vám obracím nejen jako ředitel firmy „Laboratoires Boiron“, ale především jako dlouhodobý člen a pozorovatel mezinárodního homeopatického společenství. Můj otec a můj strýc, „dvojčata“ Jean a Henri Boiron a zakladatelé naší firmy, byli totiž skutečnými homeopatickými nadšenci a velmi silně podporovali Mezinárodní homeopatickou lékařskou ligu. Jsem přesvědčen, že nikdy nechyběli na žádném z jejích kongresů až do té doby, kdy je nemoc a věk překonaly.
Když jsem byl ještě dítětem a poté mladistvým, k přátelům naší rodiny patřili mnozí lékaři-homeopati, kteří vyznávali různé a mnohdy i opačné proudy. Byli mezi nimi unicisté, jejichž jména se mi spontánně vrací na mysl: ve Francii to byli Jacques Baur, Robert Bourgarit, Georges Demangeat, Robert Bachelerie, Jean-Claude François; v Argentině Francesco Eyzayaga; v Indii pak Rastogi nebo Diwan Harish Chand, atd. Nicméně jsem potkal i mnohé pluralisty, jako například Američana Gutmanna, Brazilce Vervloeta, Němce Illinga a Tidermanna, Rakušana Mathiase Dorcsi a, pochopitelně, mnohé Francouze, jako Charlesa Roussona, Françoise Lamassona, Zissu, Conan-Miriadeca a rovněž Denise Demarqua, o kterém nikdy nikdo nebude moci přesvědčivě říci, zda byl unicistou nebo pluralistou. Přestože tito lékaři vedli velmi rušné debaty, vzájemný respekt a přátelství živily náš společný pocit, že jsme všichni součástí jedné rodiny.
Od těchto dob se, bohužel, diskuse přiostřily a vyústily v boje, někdy i v přímé konflikty, kvůli kterým se mnohé přátelství změnilo v nenávist. „Homeopatická rodina“ se docela rozpadla. Někteří lékaři byli dokonce donuceni se od Ligy odtrhnout a založit Mezinárodní homeopatickou lékařskou organizaci.
Liga nesmí zůstat chrámem pouhého homeopatického „unicismu“ nebo „klasicismu“, víceméně fundamentalistického, nýbrž musí naopak přijímat, tak jak to činí zde, v Ostende, všechna mínění, všechny homeopatické lékařské postupy, ať už jsou jakékoliv: unicistické, pluralistické nebo komplexistické, antroposofické, homotoxikologické, atd.
A právě s tímto záměrem jsem kladně odpověděl na výzvu Michela Van Wassenhovena, když mi sdělil, jaké jsou priority a cíle Ostendského kongresu: snažit se shromáždit kolem centrálního tématu hodnocení postupů co možná největší počet lékařů-homeopatů, patřících k nejrůznějším proudům a k nejrozmanitějším tendencím. V podstatě to znamená ZNOVU SJEDNOTIT CELOU „HOMEOPATICKOU RODINU“, RESPEKTUJÍC PŘITOM NAŠE ODLIŠNÉ NÁZORY. Nám všem zde přítomným se dostalo vědeckého vzdělání a z tohoto prostého důvodu jistě všichni velmi lpíme na konceptu hodnocení. A bude to právě hodnocení, a pouze hodnocení, které homeopatii umožní skoncovat s vnitřními sváry, které ji vyčerpávají a které blokují její plné uznání.
Stejně jako jsou sváry plané, stejně jsou rozdílnosti v homeopatických kruzích logické a žádoucí: budou totiž přetrvávat až do té doby, než bude objasněn fyziko-chemický princip infinitezimálních roztoků. A v den, kdy budeme konečně znát tento princip, už nebude žádného unicismu nebo pluralismu, neboť způsob, jakým se bude každý lék předepisovat, bude logický a vědecky podložený. Já Vám ovšem navrhuji, abychom nečekali až do tohoto požehnaného dne, ale abychom se již nyní společně pustili do vědeckého výzkumu všeobecně, a zvláště pak do klinického hodnocení různých homeopatických postupů. Neboť právě tento výzkum a přísné hodnocení postupů nám umožní se osvobodit od teorie, ideologie a dogmatismu.
Již od samého začátku byl vývoj homeopatie založen na jejím rozdílném postoji vzhledem k alopatii, poté i vzhledem k samotnému lékařství.
Po celé toto dlouhé „mládí“ homeopatie bylo naše společenství bouřlivé a agresivní, a to nejen vůči těm „druhým“, označovaným jako „alopati“, ale i vůči svým vlastním členům. Vytvořily se různé proudy, různé „klany“, které se neustále vzájemně kritizovaly a každý z nich chtěl být uznán za nejlegitimnější, za jediný, který je hoden pojmenování „homeopatický“, za nejbližší myšlení Hahnemanna.
Dnes se dostáváme do nové fáze, a sice do fáze dospělosti.
Homeopatie je dnes součástí mezinárodní lékařské scény. Všichni lékaři se pochopitelně ještě „homeopaty“ nestali (!), ale je mezi nimi stále více a více jedinců, kteří uznávají užitečnost homeopatie; v některých případech dokonce i její superioritu. Je stále více a více lékařů, kteří používají, střízlivě a efektivně, některé naše léky, ať už monokomponentní nebo polykomponentní.
Dnes jsme pochopitelně všichni zajedno v tom, že homeopatie není „lékařská věda“, ale „léčebná metoda“. Neboť lékařská věda je jen jediná a nedělitelná. Pan Hahnemann byl nejprve a především lékař. Příliš často se o něm hovoří jako o snílkovi a teoretikovi. Ovšem on byl naopak metodickým experimentátorem, pracovitým a pragmatickým pozorovatelem, který nedůvěřoval apriorním názorům. Ještě navíc byl i výborným klinikem. A to, po čem vždy horlivě toužil, byla evoluce, a z jistého pohledu možná i revoluce lékařství. Kritizoval krajnosti a hranice nejen alopatie, ale někdy i samotných lékařů. Nikdy však nekritizoval lékařskou vědu! Vždy podporoval vědecké pokroky, byl jedním ze zakladatelů (ne-li ZAKLADATEL ...) moderního lékařství, nazývaného vědeckým lékařstvím. Byl by býval vítal objevení antibiotik, anxiolytik, mikrochirurgie, skeneru, stejně jako nadšeně vítal Jennerovy práce a stetoskop Laenneca.
Homeopatie je věrná svému zakladateli, a proto musí i nadále jít po stopách vědeckého výzkumu a přísného klinického pozorování. Homeopatie se musí začlenit do lékařské vědy a najít v ní své pravé místo. Tím, že lékařství přinese nejen svou specifickou farmakologii, ale i svůj specifický pohled na nemocné a na jejich choroby. Homeopatie a lékařství nejsou protikladné, jsou komplementární a součinné.
Tak například, homeopatická diagnóza není v rozporu s nozologickou diagnózou, ale doplňuje ji, dává jí jiný odstín, někdy i smysl, ale v žádném případě ji nevylučuje. Tvrzení, že pacient potřebuje Nux Vomica nebo Arsenicum Album, nikterak lékaři nebrání, ba právě naopak, stanovit nebo pokusit se stanovit nozologickou diagnózu pro tohoto pacienta. Stejně tak není homeopatická léčba v rozporu s jinými druhy léčby: doplňuje je uvnitř jedné velké „skříňky na nářadí“, ze které si lékař bude moci vybrat ty nejefektivnější nástroje pro léčbu svého pacienta.
Pohled, kterým lékař-homeopat posuzuje svého pacienta nebo jeho chorobu, je pohledem specifickým a bohatým. Je ovšem nezbytné, aby bylo toto bohatství správně využíváno všemi lékařskými obory, nesmí být ponecháno v ústraní.
Převážná většina veřejnosti a lékařů se naštěstí v dnešní době zajímá o nové informace, je zvídavá a otevřená. Homeopatie má zajisté své nepřátele, ale ti nejsou o nic početnější, než nepřátelé očkování, antibiotik, protizánětlivých léčiv, psychiatrie. Krátce řečeno, nepřátel homeopatie není více než nepřátel jakékoliv jiné léčebné metody.
Nezaměřujme se proto jen na agresivní a nepoctivé odpůrce. Využijme našeho času a naší energie pro dialog s těmi, kteří zaujímají pozitivní postoj, ať už jde o profesionály nebo o širokou veřejnost, o politické, vědecké nebo o univerzitní činitele. Nesmíme setrvávat pouze mezi sebou, uvnitř našeho homeopatického mikrokosmu.
Ovšem pro správnou komunikaci s vnějším světem, s těmi „jinými“, se nejprve musíme naučit správně komunikovat mezi sebou, uvnitř našeho společenství. A v této oblasti se máme ještě co učit!
Již dlouhou dobu se účastním různých a velmi často neplodných debat mezi přívrženci té nebo oné „homeopatie“, té „čisté“, té „klasické“, té „moderní“, té „vědecké“, atd. A každý z účastníků se všemi možnými prostředky domáhá pravdy, autentičnosti a legitimnosti. Tato sektářská past existuje již od samého počátku ve všech homeopatických kruzích a je třeba se jí vyvarovat na všech úrovních, neboť právě ona může být příčinou rozpadu našeho společenství.
Pro šíření harmonie uvnitř naší „homeopatické rodiny“ Vám dnes předkládám METAFORU, a sice jazykovou metaforu. Homeopatie je zemí, která je, podobně jako všechny jiné země, určena a vymezena svými hranicemi a svým jazykem. Slova homeopatického jazyka, to jsou homeopatická léčiva, která jsou ve většině zemí na světě stanovena, kodifikována a zákonem regulována. Těchto slov je mnoho a přestože existují různé způsoby – apriorně všechny oprávněné - jak je napsat a jak je používat, máme alespoň to štěstí, že používáme ta stejná slova. Homeopatie je jazyk. Sice pluralitní, rozmanitý, nicméně specifický.
Abychom mohli být opravdu účinní v oboru homeopatie, je nezbytné znát mnoho slov, jako v každé zemi, jako v každém jazyce. Ale i s několika málo slovy se v cizí zemi můžeme v každodenních situacích domluvit: v hotelu, v restauraci, na letišti, v taxi, v obchodech ... Slova, která nám pomohou se snadno domluvit v oblasti homeopatie v běžných situacích, jsou arnica, chamomilla, apis, oscillococcinum arsenicum album a pár dalších slov. Tato slova jsou klíčová a jelikož jsou velmi účinná, chceme se jich naučit víc.
A tak se učíme stále nová a nová slova, používáme je s větší přesností, větší účinností, a zjistíme, že je také třeba se naučit gramatiku a různé nuance. A čím více je používáme, tím více si věříme, tím více získáváme motivace a tím podáváme lepší výkony.
Tato jazyková metafora vysvětluje některé debaty, které nás rozdělují: od jaké úrovně znalostí může být lékař uznáván za „homeopata“ ... ? Kolik léků musí znát? Je doopravdy nezbytné, aby byla homeopatie výhradou těch, kdo jí dokonale ovládají? A kdo potom stanoví definici slova „dokonale“?
Jakožto lékárník a člen „homeopatické“ a vědecké rodiny, jsem, stejně jako vy všichni, dlouho hledal definici slova homeopatie. Už jen kvůli tomu, abych lépe pochopil její podstatu, potenciál a její hranice. Nejprve jsem logicky přijal to, co říkali ostatní kolem mne: „homeopatie je léčebná metoda, která spočívá v tom, že pacient dostane zředěnou a dynamizovanou látku, která u zdravého a citlivého člověka vyvolá „podobné utrpení“. Toto je definice, kterou před více než 30 lety stanovil Denis Demarque, Jacques Jouanny a kolektiv pracovníků Centra pro vzdělávání a rozvoj homeopatie (CEDH).
Poté jsem si ovšem uvědomil, že tato definice nezahrnuje celou realitu a rozmanitost lékařských předpisů. My, lékárníci, můžeme lépe než kdo jiný odpozorovat rozmanitost homeopatických léčebných metod. Musíme se, my, farmaceutické laboratoře, proto ovšem účastnit těchto bratrovražedných bojů, sloužících jakési jediné pravdě?
Já a můj bratr Thierry, se kterým řídíme tuto firmu, dnes jasně odpovídáme NE. A zacházíme ještě dál: upustili jsme od jakéhokoliv záměru mít „školy, přidružené k laboratoři“. Myslíme si totiž, že není naší úlohou vystupovat a zasahovat na pozadí vzdělávání. Podle našeho názoru a kvůli nedostatečnému hodnocení, žádný z homeopatických postupů doposud neprokázal svou nadřazenost. Proto budeme stejně intenzivně podporovat VŠECHNY homeopatické školy, ať jsou jejich dogmata nebo doktríny jakékoliv, ovšem za podmínky, že respektují ostatní školy a že respektují nás, farmaceutické laboratoře.
Také jsme upustili od přesného a vyčerpávajícího definování homeopatické léčby. Copak doopravdy potřebujeme tuto definici? Homeopatická léčebná metoda není ani exaktní ani definitivní vědou, neboť se neustále rozvíjí a proto si ji nikdo nemůže a ani nesmí přivlastnit nebo ji spoutat do jakéhokoliv dogmatu. Právě její rozmanitost je jejím bohatstvím a jsme odhodláni chránit toto bohatství před jeho potlačením.
Homeopatický jazyk dnes nemůže být zafixován do nějakého absolutního rámce. Zato náš jazyk je přesně definován: léky jsou „slova“ našeho jazyka a jsou čím dále tím více kodifikovány a zákonem regulovány. Homeopatické léky jsou uznávané farmaceutickými encyklopediemi většiny zemí světa, což je pro samotnou homeopatii faktickým uznáním.
Christian Boiron
dne 14. května 2008
