Klinická homeopatie: Principy a kontexty klinické homeopatie
MUDr. Hana Váňová
Obsah:
Z holistického hlediska pochopení jakéhokoliv aspektu našeho těla /ať už se jedná o zažívání a vylučování, nebo o zpracování zvuku a obrazů/ nutně začíná u pochopení našeho organismu jako integrovaného celku, v němž všechny složky plní své funkce sjednoceným způsobem.
Z tohoto pohledu se lidské tělo jeví jako dynamické pole energie. Neustále se účastní vzájemné výměny s větším energetickým polem, které nás obklopuje – toto rozsáhlé pole je náš vesmír. Nejpozoruhodnější ze všeho je, že v důsledku této interakce se naše tělo obnovuje. V každém okamžiku našeho života tak probíhá neustálá výměna všech částí našeho organismu!
Vědecký výzkum dokázal, že naše kosti – které se zdají být skutečně solidním materiálem a které podporují naše tělo – se úplně obnoví každé tři měsíce. To znamená, že zatímco konfigurace kostních buněk zůstává táž, miliardy atomů tvořící kosti volně pronikají tam a zpátky a jsou předmětem neustálé přeměny a výměny. Jaterní buňky se obnoví každých 6 týdnů, nová výstelka žaludku se nám utváří každé 4 dny a povrchové buňky, které se dostávají do kontaktu s tráveným jídlem se obnovují každých 5 minut /proto je žaludek nejcitlivější na aktuální psychickou situaci/. Naše tělo se v zásadě úplně obnoví během 4-5 let. Lidské tělo vypadá ze dne na den stejně, ale ve skutečnosti je předmětem neustálé obměny a vzájemné výměny s vesmírem. Tento proces zahrnuje všechny fyziologické funkce .
Veškerá obnova je pečlivě řízena. Nemůže tomu být jinak, má-li se tělo vždy obnovit v ustálené formě – jinak by místo těla vznikaly nahodilé shluky částic. Odkud se tato kontrola bere? Stručně shrnuto, má svůj původ v inteligenci.
Naší fyziologii je vrozená vlastní inteligence, která řídí veškeré fyziologické funkce v těle.
V posledních letech nám kvantová fyzika nabízí vysvětlení podstaty fungování lidského organismu. Tělo je tvořeno atomy. A co jsou atomy? Nejjednodušší pohled kvantové fyziky je představa atomů jako částic vířící světelnou rychlostí obrovským prázdným prostorem, kde se srážejí, rozpadají a znovu skládají. Nicméně atomy nejsou skutečné částice v tom smyslu, jako např. oblázky byly kdysi součástí skály nebo větvičky součástí stromu. Blíže pravdě je, když atomy popíšeme jako nepatrné fluktuace energie v nekonečném rozpětí energie nebo toho, co fyzici nazývají sjednocené pole, z něhož vyvěrají veškeré přírodní síly, které stály u zrodu vesmíru, naše tělo v to počítaje.
Pohled na lidskou fyziologii uznávající inteligenci za její základní stavební vlákno, z něhož je tělo utkáno, nás přivádí ke konceptu kvantově mechanického těla.
Vnitřní inteligence lidského těla je nejvyšším a konečným géniem odrážejícím vesmírnou inteligenci.
To může být výzva i hrozba, protože tato inteligence, jak dokazuje kvantová fyzika zpětně ovlivňuje sjednocené pole. Odtud důležitost zodpovědnosti a sebeuvědomění.
Zjednodušeně řečeno situace na světě do značné míry závisí na tom, jak „strávíme“ vše, co máme k dispozici.
Tyto vznosné ideje se mohou zdát jaksi odtržené od praktické medicíny. Ale opak je pravdou. Mechanismy, které ovládají procesy uzdravování jsou založeny na analogických principech. Znovuobnovení zdraví zjevně není na zodpovědnosti pouze jednoho orgánu. Každá částečka našeho těla disponuje schopností rozpoznat, zda v ní došlo k poškození, a nastartovat ozdravovací proces. To je samo o sobě zázrak, a my dodnes neznáme přesnou odpověď na otázku, jak je to možné. Každý z tisíce procesů, které se účastní uzdravování i toho nejjednoduššího poranění, je neuvěřitelně komplexní. Např. o srážení krve bylo už napsáno tisíce článků, ale pravdou zůstává, že lékařská intervence není schopna proces, který se při srážení krve děje, ani napodobit.
Uzdravování je proces, při němž se tělo navrací ke svým přirozeným funkcím. To je možné právě díky přítomnosti oživující inteligence, která je vlastní každé buňce našeho těla. Když Hippokrates před staletími prohlásil, že pouze příroda je schopna přinést uzdravení, vyjádřil tím pravdu, která platí dodnes, navzdory veškerému technickému pokroku. Jak přesně tomu odpovídá Hahnemannově definice zdraví §9 Organonu:
„Ve zdravém stavu je člověk ovládán duchovní životní silou /autokracií/, která hmotné tělo /organismus/ oživuje v podobě dynamis a udržuje všechny jeho části v obdivuhodně harmonickém souladu pocitů a činností, takže náš rozumný duch přítomný v našem nitru může tohoto živého, zdravého nástroje užívat k vyššímu účelu našeho bytí. “
Moudrý lékař ví, že jeho role spočívá ve vytvoření takových podmínek, které napomohou ke znovuobnovení zdraví, ale zároveň je si vědom, že zde existuje něco, co je mimo jeho možnosti a co ve skutečnosti způsobuje proces uzdravování.
Metabolismus v tomto procesu hraje kritickou roli. Neustálá obnova každé částice naší fyziologie závisí na správném fungování zažívání. Metabolismus hraje vskutku zásadní úlohu při udržení celkové homeostázy. Inteligence ve formě živin získaných z našeho okolního prostředí se zažíváním extrahuje, rozkládá a pak se zase skládá a kombinuje tak, aby se naše buňky, orgány a tkáně mohly stále obnovovat. Je to ta nejúžasnější alchymie, kde celá transformace závisí na vnitřní inteligenci ovládané naší myslí a napojené na sjednocené pole.
Na Západě jsme zvyklí spojovat inteligenci pouze s mozkem a nikoliv se žaludkem a střevy. Nicméně je nutné uznat existenci dílčí inteligence v každém orgánu, v každé buňce našeho těla.
Veškeré funkce našeho organismu mají určitý přirozený rovnovážný bod, který je dán právě onou inteligencí. A náš trávicí systém se chová jako vysoce efektivní montážní linka v dobře řízené továrně. Dojde-li k poruše, neměli bychom se zaměřovat ani tak na potlačení příznaků či ovlivňování dílčích parametrů, jako spíše na znovuobnovení narušené rovnováhy. Příznaky se pak vytratí samy.
Základním předpokladem pro správné fungování metabolismu je dobře vyvážený životní styl. Špatná strava, nepořádný spánkový režim, negativní emoce, fyzický či psychický stres. Budeme-li důslední, pak v hloubce všech metabolických syndromů najdeme stres či špatně zpracovaná emoční traumata a psychické bloky. Jídlo a nesprávná životospráva /např. i včetně kouření/ jsou pak kompenzační mechanismy většinou na podvědomé úrovni. Klíčem k řešení je odhalit pravidelné rysy potíží a jejich vztah s únavou, stresem a emocionálními faktory, tak jak to děláme při kompletní homeopatické konsultaci vedoucí k určení totality symptomů.
Spouštěcí mechanismy příznaků se často kumulují dny, týdny či léta. Zatímco určitá strava nebo nápoj mohou způsobit průjem během několika málo hodin, takové příznaky jako stres nebo hněv se mohou objevit až po mnohem delší době.
Toto jsou zkušenosti mnoha generací homeopatů, které ovšem platí dodnes. A co na to naše moderní věda?
Věda ve své podstatě pracuje s modely. Modely jsou užitečné, ale mají v sobě bez výjimky zabudované slepé skvrny. Kdybychom chtěli vidět funkci mozku nebo nějakou jinou funkci těla bez zjednodušujícího modelu, museli bychom ji vidět jako velmi abstraktní a zdánlivě protikladný jev: jako ne-změnu uprostřed dynamické změny. Jako ne-změna je tělo pevné a stálé jako socha. Jako změna je pohyblivé a proměnlivé jako řeka.
V minulosti věda v zásadě přijala strnulý geometrický způsob mapování všeho, co se děje v materiálním světě, takže představa sochy předcházela představě řeky. Změnila to ale kvantová fyzika a od té doby hovoříme o změně paradigmatu ve vědě.
Krása a záhada lidského těla je v tom, že je v každém okamžiku nové. Ale jak vypracujete mapu těla a jeho funkcí, ve které byste zachytili každý okamžik. To je příští dilema. Podaří-li se ho vědě vyřešit, dostane se mnohem blíže k tomu, co chceme najít – mezi jiným i vysvětlení podstaty fungování homeopatického léku. V této fázi už nejde ani tak o získávání nových poznatků, ale o jejich správné propojení. Významný endokrinolog Deepack Chopra, M.D píše: „ Neuložíme více znalostí do knihoven, ale nové schopnosti programování do našeho kosmického počítače.!“ /Z knihy Quantum healing, exploring the frontiers of mind-body medicíně/.
V 70. letech byla objevena nová třída nepatrných chemických látek tzv. neurotransmitery. Jsou to jakési „ komunikační molekuly“, které přenášejí nervové vzruchy. Tímto způsobem mohou neurony mozku „hovořit“ ke zbytku těla. Neurotransmitery jsou „běžci“, kteří běhají do mozku a z mozku a každému orgánu sdělují naše city, přání, vzpomínky, intuice a sny. Žádná z těchto událostí není omezená jen na mozek samotný. Podobně není žádná z nich jen přísně mentální, protože mohou být zakódovány do chemických informací. Kamkoliv chce jít myšlenka musí jít také tyto chemické látky. Bez nich nemůže žádná myšlenka existovat. Myslet, znamená praktikovat mozkovou chemii a vyvolávat tím kaskádu odpovědí v celém těle. Neurotrasmitery pomáhají vyplnit mezeru, která zjevně odděluje mysl a tělo. Je to jedno z nejhlubších tajemství, jímž člověk stojí tváří v tvář od té doby, kdy začal uvažovat o tom, co je.
V minulosti se myslelo, že zprávy tělu přináší samotná CNS jako jakýsi komplikovaný telefonní systém. Nyní je zřejmé, že mozek nevysílá pouze impulsy cestující po přímých liniích k axonům nebo kmenům neuronů. V 80. letech byly receptory pro neurotransmitery a neuropeptidy objeveny na buňkách imunitního systému a postupně i v jiných tkáních, v podstatě v celém těle.
Vědci našli způsob, jak prostorově fotografovat cesty myšlenky jako hologram pomocí pozitronové emisní tomografie. Touto metodou jsou schopni pozorovat přesouvání markerových molekul označených radioizotopy při činnosti mozku. Tak mohli uvidět, že každá odlišná událost ve vesmíru mysli – jako je pocit bolesti nebo silná vzpomínka – vyvolá v mozku nový chemický proces, dokonce na několika místech. Obraz vypadá pro každou myšlenku odlišně. Přičiněním kaskád neurotransmiterů a příslušných poslíčkových molekul dochází současně ke změnám v celém těle. Tedy, jsme-li smutní, jsou smutné všechny naše buňky !!!
Holistická medicína mysli a těla /tedy i homeopatie/ přináší mnoha lékařům, vychovaným v materialistickém pojetí světa určitou nejistotu. Kdyby takový lékař dostal možnost volby mezi novou myšlenkou nebo chemickou látkou, důvěřoval by spíše chemické látce. S mozkem jako fyzickým orgánem, který může být zvážen a rozpitván, se medicína cítí bezpečněji než s myslí, kterou je těžké definovat. Moderní lékaři jsou spokojeni, že nemusí působit jako filosofové nebo to od nich ani není žádáno. Klinická homeopatie naopak předpokládá propojení medicíny s filosofií a principy moderní fyziky.
„Chemická“ psychiatrie bude pravděpodobně soupeřit se svým naprostým opakem – medicínou mysli a těla. Oficiální medicína uznává tzv. psychosomatické nemoci. Tedy uvnitř nás musí být „myslící tělo“, které odpovídá na příkazy mysli. Otázkou však je, kde by mohlo být a z čeho je uděláno. Vznikl komplexní medicínský obor psychoneurologie, který uznává, že většina nemocí začíná narušením osy P-N-E-I:
P/psychika/ - N/nervový systém/ -E/endokrinní systém-I/munitní systém/.
Není jistě náhoda, jak přesně tato nová koncepce odpovídá strategii klinické homeopatie.
Tělo obsahuje tisíce chemických látek. Jsou produkovány v ohromujících komplexních sloučeninách a vznikají a zanikají příliš rychle. Co ovládá toto neustálé proudění? Prohlásit, že tělo léčí samo sebe a používá k tomu jen chemické látky je totéž jako prohlásit, že vůz mění rychlosti a používá pouze převod. Je jasné, že je tu zapotřebí řidiče, který ví, co dělá. I tělo musí mít „řidiče“, jinak by chemie našeho těla byla jen směsicí nestálých molekul namísto neuvěřitelně uspořádaného a přesného soustrojí, jakým zřejmě je.
Většina současných znalostí v lékařských knihách se nezabývá životem a zdravím, ale smrtí a nemocemi. První věc, která se v současných laboratořích zabíjí je jemné předivo inteligence, jež váže tělo dohromady.
Ale ukazuje se, že tzv. aktivní složka v léku, který vyrobil člověk, obsahuje velmi málo know-how ve srovnání s originální chemickou látkou produkovanou tělem. Receptory jsou jako klíčové dírky, do nichž se budou hodit pouze velmi specifické klíče. „Biochemické látky“ vyráběné naším tělem mají skvělé vědomosti o tom, do kterého receptoru by se hodily. Je to tajuplné pozorovat jejich stopu pozitronovou emisní tomografií. Jejich cesta tvoří přímou čáru k místu, kde jsou zapotřebí. Tělo také umí uvolnit stovky různých látek najednou a každou jednotlivou vyladit s ohledem na celek.
Pro badatele v medicíně je frustrující skutečnost, že tělo je nejlepší lékárnou. Navíc návod na použití je přiložen k samotnému léku jako část vestavěné inteligence. Chemická látka okamžitě zaplaví všechny receptory bez koordinace z mozku. Místo, aby s tělem „hovořila“, zaútočí na ně s naléhavostí zaměřenou pouze na jeden cíl. Proto je tak těžké vyrobit léky bez nežádoucích účinků. I když je chemické složení např. adrenalinu identické, musí být přítomna kritická složka inteligence, aby tělo správně zareagovalo.
Proto účinné léčení a prevence chronických nemocí a komplexních syndromů, kterými stůně většina lidí „civilizovaného světa“ musí vzít v úvahu význam vnitřní inteligence těla. To vyžaduje spíše změnu strategie v medicíně, přijetí nového paradigmatu a posun myšlení lékařů tímto směrem, než vynalézání nových léků !!!
Lékař nového tisíciletí by měl vykonat tuto vnitřní cestu a přenést svoje porozumění za hranice fyzického těla do jádra hlubší skutečnosti. Strategie klinické homeopatie je na tomto porozumění založena.
