HLA - Homeopatická lékařská asociace

Navigace po stránce

Etika a spiritualita zdravotnictví, Tradiční a doplňkové lékařství, Nové výzkumy a zaměření

Zdroj: DOLENTIUM HOMINUM N. 72 - Year XXIV - No. 3, 2009
JOURNAL OF THE PONTIFICAL COUNCIL FOR HEALTH CARE WORKERS (FOR HEALTH PASTORAL CARE)
Editor in Chief : Archbishop Zygmunt Zimowski
Executive Editor : Bishop José L.Redrado, O.H.

SEMINÁŘ PRO POZVANÉ OSOBY ORGANIZOVANÝ POD PATRONÁTEM
PAPEŽSKÉ RADY PRO PASTORACI VE ZDRAVOTNICTVÍ,
PALÁC KANCLÉŘSTVÍ, ŘÍM – 19-21 ŘÍJNA 2009

Náš zájem o zdraví je starý jako svět sám a ve starých civilizacích vždy souvisel s četnými vztahy, které lidé mezi sebou udržovali uvnitř lidské společnosti a vzhledem k jejich okolnímu světu. Z tohoto titulu je zdraví komplexním problémem, hluboko zakořeněným v každém jedinci a zahrnujícím nejenom jeho tělo, ale i jeho ducha a duši. Tento pojem je velmi vzdálen omezené definici stanovené Světovou zdravotní organizací, podle které je „zdraví stav úplné tělesné, duševní a sociální spokojenosti, a nejen nepřítomnost nemoci nebo vady“ a která vůbec nepřihlíží k základním emocionálním, psychologickým a duchovním požadavkům každého lidského jedince. Proto úkolem lékařství není pouze „léčit“ a umožnit nemocným jedincům, aby se uzdravili, ale také se ujistit, že léčebný proces jim umožní znovu najít naději a vnitřní klid a že tento proces zohlední všechny jejich potřeby jakožto potřeby odpovědných a citlivých lidských bytostí. Jeho Eminence kardinál Poupard a jeho excelence monsignore Zimowski zdůraznili tento základní problém ve svých úvodních proslovech, poukazujíc na to, že „zdraví organismu“ nemůže být oddělováno od svého etického a duchovního kontextu. Je na odpovědnosti každého jedince, aby respektoval blaho a spokojenost svých bratrů a aby ochraňoval rovnováhu svého vlastního těla, které od Boha dostal darem. Člověk má povinnost ochraňovat své tělo nejen pro sebe sama, ale rovněž pro ty, kteří mu dali život a taktéž pro ty, kterým předal záhadnou jiskru života. K tomuto účelu mu lékařská věda může poskytnout svou podporu, ovšem pouze za podmínky, že se nebude omezovat pouze na odstranění fyzické nemoci, nýbrž že bude přistupovat k pacientovi z celkového pohledu a že ho osvobodí tím, že vezme v úvahu všechny jeho základní aspekty: tělo, ducha a duši. A právě to je tématem našeho Semináře: pokusit se porozumět tomu, co pojem zdraví znamená na individuální a kolektivní úrovni, prozkoumat základní principy z hlediska tradic a kultur a posoudit, jak se mohou holistickým způsobem kombinovat různé léčebné strategie. V tomto procesu by se přísné racionální iniciativy měly harmonicky sloučit s jemnějšími a subtilními léčebnými metodami a vytvořit tak doplňkový postup, který by sjednotil jejich vnitřní síly a který by někdy uznal neomezenou schopnost tradičních praktik, jejichž účinnost byla prokázána dlouhodobou klinickou praxí. Jasněji řečeno, naším cílem je dnes přistoupit k otázce doplňkových léčebných metod, ne hodnotit výhody a nevýhody různých možných alternativních řešení.

Co znamená zdraví pro lidský mozek?

Jak může filozof chápat zdraví jakožto univerzální koncept? Na okraji tohoto Semináře se profesor Jean Burgos zamýšlí nad naším vnímáním Imaginárního pohledu na zdraví.

V našich společnostech je pojem zdraví především vnímán negativním způsobem, a sice jako somatický nebo psychický stav, jehož rovnováha nebyla nikterak narušena; jinými slovy, jako stav „ne nemoci“. Přesto v mnohých mytologiích bylo zdraví oceňováno jako cosi pozitivní, jako přirozená součást harmonického řádu prvotního světa. V některých starobylých společnostech byla totiž nemoc vnímána jako porušení prvotní harmonie, kterou je třeba obnovit. Pro některé společnosti nebylo dokonce zdraví pouhým vyjádřením životní síly, ale výrazem hluboké bytosti a její schopnosti spojit se s vnějším světem. Potencionálnosti zdraví, to znamená jeho virtuální moci, které se mohou kdykoliv uskutečnit do té doby, než bude zdraví ohroženo nemocí, nás přece přímo vyzývají zabývat se otázkou zdraví z úhlu imaginárnosti, která využívá právě tyto zmiňované potencionálnosti.

Imaginárnost, ta křižovatka, kde se setkávají popudy jedince a stále se obnovující tlaky vnějšího světa, nám všem a stále totiž předává zprávy o tom, co právě nastává, co se přihodí, a záleží už jenom na nás, jestli tyto zprávy použijeme nebo ne. Imaginárnost také plní následující funkce: zajišťuje rovnováhu mezi bytostí a jejím okolním prostředím a plní jakousi harmonizační funkci. A právě tyto její funkce jsou zárukou dobrého zdraví.

Cesty imaginárnosti nás totiž vůbec neoddalují od cest, které následoval Hippokrates, když zakládal zdraví jak na rovnováze tak na harmonii – oba tyto pojmy vyplývají z neustálého přizpůsobování se člověka životnímu prostředí v závislosti na tom, co právě nastává. Z toho vyplývá, že zdraví není pouze udržování určitého stavu v určitém prostředí, ale uskutečňování každým jedincem jeho neustále se měnící živé přirozenosti v prostředí, kterému je nutno se přizpůsobovat.

To znamená, že zdraví není nějakým neutrálním stavem, ale stavem, který je třeba neustále dobývat a znovu vydobývat, normou, kterou je třeba neustále a znovu vynalézat. Jelikož člověk není vymezen jen určitým daným fyzickým organismem a psychickým stavem, je důležité, aby byl jeho organismus nejen udržován v současném stavu, ale aby byl také schopen čelit všemu tomu novému, co přichází. Stejně tak je důležité, aby byl člověk schopen zavádět nové životní normy a schopen definovat jejich hierarchii. Právě díky zdraví se tudíž setkáváme se světem hodnot, přičemž lidský jedinec, ať už je jakýkoliv, musí předstihnout své jediné měřítko bytí a realizovat se, ať už tak či onak, ve své budoucnosti. Právě zde se setkáváme s imaginárností, s touto stále novou silou, která nás nutí jít kupředu a která nám každým okamžikem nabízí dodatečné bytí, které je třeba umět uchopit a co možná nejlépe využít.

Význam, kterého tehdy nabývá zdraví, se stává posouzením hodnot ve vztahu k samotným potřebám lidské bytosti: k somatickým, psychologickým, ale i duchovním potřebám. Zdá se, že imaginárnost je schopna vyzkoušet tyto potřeby, a to výsadním způsobem, neboť umožňuje, aby se vždy porovnávaly hodnoty, které jsou právě realizovány.

Zdraví a povinnost péče: morální a politické implikace

V této části Semináře debatovali profesor de Broucker a doktor Bouvier o různých citlivých bodech v oblasti zdraví z hlediska morálních, sociálních a politických implikací.

Nejprve prostudujeme, co Světová zdravotní organizace míní, když definuje zdraví jako stav spokojenosti. Tato definice je bez jakýchkoliv pochyb nejasná, neboť zahrnuje fyzické, psychologické a sociální hodnoty, které na sebe zcela evidentně vzájemně působí a které se také v průběhu dějin nějak vyvíjely. Tak kupříkladu, sociální nejistota (nedostatek sociálních záruk) má významné následky a může vyvolat četné nežádoucí účinky. Všechny struktury „lékařského řetězce“ jsou implikovány, a především lékaři, zdravotní sestry, zdravotníci atd., kteří musí být vyškolováni k respektování zdravotně postižených osob, kteří se musí snažit vymýtit strach a dodat naději, ať už jsou politické nebo náboženské rozdílnosti a hospodářské požadavky jakékoliv. Pozorná péče o křehkost člověka, která je mu od přírody vlastní, se zde dostává do centra diskuze. Přestože legislativní řešení nejsou dostačující, je nutné je vkloubit do předem stanoveného výchovného programu. To je předmětem bioetiky, která zdůrazňuje naši kolektivní a individuální odpovědnost vůči celému lidstvu, od kolébky až po hrob.

V tomto kontextu přistupuje profesor de Broucker k následujícím šesti oblastem:

Reprodukce umělou inseminací je dnes běžnou praxí, která musí dodržovat určitá morální pravidla. Především je nutné se ujistit, že děti narozené díky této metodě budou žít ve stabilním prostředí, ve vážené rodině, s otcem a s matkou.

Stejně tak je velmi důležitý „legální“ a morální statut embryí. Jedná se o živé organismy, Boží bytosti, které se nesmí v žádném případě ocitnout v neadekvátních vědeckých programech a které nesmí být ničeny pod záminkou, že jich je příliš velké množství.

Prediktivní medicína, která je úzce spjata s předcházejícími úvahami, nesmí pobízet k eugenismu, k praxi, která má tendenci eliminovat nedokonalá embrya s cílem zajistit ničím nespoutanou selekci potencionálních ideálních lidských bytostí.

Stejná povinnost ostražitosti platí i pro tkáňové a orgánové banky a pro odběry orgánů z těl právě zemřelých nebo od živých dárců. Právě tento poslední uvedený případ je velmi citlivý, neboť bezvýhradný souhlas dárce musí být výslovný a nesmí být předmětem jakékoliv finanční kompenzace.

I biolékařský výzkum je předmětem obezřetnosti a stává se problematickým, pokud nedodržuje čtyři základní etické principy: nezávislost, důstojnost, integritu a pochopení případné zranitelnosti.

Profesor de Broucker rovněž připomenul otázku paliativní péče, kterou prezentoval jako jednu z nejdůležitějších povinností naší společnosti vůči lidským jedincům, kteří se nacházejí na sklonku života, závislí na okolí a často v bolestné situaci a v úzkostném stavu. V tomto zvláštním případě se skutečnost, že pečovatelský tým s pacientem naváže a udržuje styk plný porozumění, a to i v případech, kdy je všechna komunikace přerušena, jeví z etického hlediska jako absolutně nezbytný předpoklad.

Závěrem je třeba uvést, že v našem etickém přístupu ke zdraví musíme:

Humanitární povinnost a humanitární lékařská činnost

Slova se ujal doktor Paul Bouvier a jakožto zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže hovořil o humanitární povinnosti a o souvisejících humanitárních lékařských akcích.

V červnu roku 1859 odhaluje Henri Dunant, mladý Ženevan, hrůzy bitvy u Solferina: 6.000 mrtvých, ale i 40.000 zraněných vojáků, kterým se snaží pomoci a přinést úlevu. Tato tragická událost ho přiměje založit „Mezinárodní Červený kříž“, zásluhou kterého byla v roce 1864 podepsána tzv. „Ženevská dohoda pro zlepšení osudu raněných nebo nemocných členů ozbrojených sil ve válečném stavu“. Tato dohoda byla posléze, a sice v roce 1949, definitivně pozměněna s cílem ochraňovat také zajatce a civilní osoby v době ozbrojených konfliktů.

Henri Dunant formuje v této době svůj pohled na „humanitární povinnost“, morální povinnost, která přesahuje rámec náboženských, kulturních a národních problémů. V současné době je humanitární povinnost zakotvena v mezinárodním právu a Mezinárodní výbor Červeného kříže je pověřen jejím uplatňováním. V tomto kontextu je tedy MVČK implikován ve dříve již jmenované bioetice a dodržuje stejná pravidla: nezávislost, princip nepoškozování, blahosklonnost a spravedlnost. Z tohoto hlediska je zřejmé, že pokud se lidský jedinec octne v naléhavé situaci, každý lékař nebo zdravotní pracovník má morální povinnost mu podle svých možností pomoci, ovšem za podmínky, že se on sám nevystaví žádnému nebezpečí. Toto je totiž první princip pojmu, který nazýváme humanitární povinnost a který je popudem k humanitárním akcím. Nejedná se o pouhý projev altruismu, který spíše spadá do kompetence humanitárních organizací, jejichž akce jsou někdy, bohužel, kontraproduktivní, neboť zasahují v rámci sporných politických rozhodnutí.

To vznáší otázku mezí „samaritánství“. Kam až nás může zavést naše morální povinnost? Můžeme hovořit o minimální etice, založené na třech principech: absence osobního cíle, nepoškozování jiných a rovná péče pro všechny? Nebo máme opravdu povinnost pomáhat, která je stejně oslabena skutečností, že nemáme žádné právo vměšovat se do situací, pokud nás o náš zásah nikdo nepožádá?

Po těchto úvahách doktor Bouvier analyzoval koncept altruismu a připomněl stanovisko některých známých spisovatelů a filozofů. Od Mencia, čínského filozofa ze 4. století před n.l., po Jeana-Jacquesa Rousseaua, být „lidským“ není ničím jiným než normálním postojem. Immanuel Kant tuto myšlenku popírá a usuzuje, že všeobecné pravidlo spočívá v tom, že každý morální skutek musí být založen na rozumu, ne na soucitu. Z hlediska Emmanuela Lévinase jsme všichni odpovědni vůči tomu „druhému“, což „poškozuje“ naši svobodu, zatímco pro Paula Ricoeura, který zachází trochu hlouběji do této problematiky, horizontem etiky je sociálnost, přičemž naše morální pravidla všeobecně platí pro celou naší společnost. Michel Terestchenko nepovažuje altruismus za hrdinský přístup nebo za obětování, ale za normální lidskou reakci „udělal jsem, co jsem udělat měl“.

Od dob Henri Dunanta se v průběhu celého vývoje stává zřejmým, že humanitární skutek je povinným přístupem, který je ve skutečnosti realistickým lidským postojem tváří v tvář násilí, a musí být uznán jako takový. Humanitární činnost v oblasti pomoci a ochrany je nedílnou součástí naší vlastní lidskosti.

Zdravotní péče v tradicích a kulturách

V průběhu dějin byla zdravotní péče vždy středem zájmu v lidských společnostech, jejichž strategie se na různých kontinentech podstatně liší. Jak vysvětluje profesor Moha Jana, šamani velmi často drží „tajemství“, jak léčit zranění a vyléčit choroby, a jejich „léčby“ jsou směsicí čarodějství a podávání přírodních přípravků, mezi nimiž hrají převládající roli rostlinné a živočišné výtažky.

V muslimské severní Africe je nemoc stále považována za zároveň duchovní a fyzickou poruchu a podávání léčivých přípravků musí být doprovázeno zaklínadly a modlitbami pod dohledem tradičních zkušených léčitelů. Stejná situace převládá i v černé Africe, kde etnomedicína zaujímá i dnes klíčové místo v každodenním životě tradičních populací. Pomocí dialogu, gestikulace, tanců a rituálních zpěvů tyto populace léčí spíše samotného pacienta než jeho chorobu, neboť pacient je především považován za případ „sociální“, spojený s životem celého společenství, které se k němu přidružuje. Většina léčivých přípravků je rostlinného původu, někdy houbového, ale jejich „účinnost“ zcela závisí na způsobu, jakým jsou podávány, a na zapojení rodinných příslušníků a přátel pacienta, to vše pod přísným dohledem lékaře-čaroděje.

Ve Střední Asii a v Tichomoří je situace prakticky stejná, s výjimkou skutečnosti, že náboženská přesvědčení nejsou animistická, ale jsou hlavně odvozena od buddhismu a hinduismu. Přesto zde zaznamenáváme stejný „přístup“: nemoc je výrazem nedostatku harmonie, přerušení spojení mezi duchem a duší, které má nepříznivé následky pro celé tělo a které může být identifikováno pozornou analýzou „tělesného energetického pole“, jako například v případě akupunktury.

Tyto typy tradičního lékařství byly již dávno předmětem studií věhlasných vědců a filozofů. Magendi, Claude Bernard, Louis Pasteur a jejich mladší kolegové Louis de Braghiaffine, Prigogine a Raymond Ruyer, mimo jiné, se pokoušeli pochopit mechanismy, na kterých jsou tyto léčebné terapie založeny. Bylo naznačeno, že zdraví a lidské jednání mohou být podníceny vývojem samotného vesmíru, který by mohl být považován za nosiče kosmického vědomí duchovního charakteru pomocí kvantové fyziky...

Ovšem z hlediska praktiků tradičního lékařství je osud pacienta v rukou „Božích“ nebo nekonečného panteonu božstev, která jsou jediná, kdo znají minulost, přítomnost a budoucnost a která ovládají vše živé, reálné a absolutní.

Ájurvéda: svrchovaný dar pro zdravotní péči, za hranicemi lékařství

Mezi různými tradicemi, které podporují staré léčebné metody, je potřeba vydělit zvláštní místo Ájurvédě, indické filozofii a kultuře staré 4.000 let, která předkládá jiný způsob, jak chápat život a jak mu porozumět. Pro profesorku Dwivedi Manjari, rodačku ze svatého města Benáres, je Ájurvéda skutečně svrchovaným darem pro zdravotní péči, který zachází daleko za hranice lékařství.

V hinduistické perspektivě je holistický přístup ke zdravotní péči podmíněn skutečnou implikací v oblasti spirituality, přírody a konečného významu člověka, nejenom jakožto pozemského biologického organismu, ale i jakožto nadčasové nemateriální entity, jakožto součásti makrokosmického a mikrokosmického kontinua. Každý lidský jedinec je totiž součástí vesmíru a dělí se o stejné složky jako ty, které byly definovány v teorii Pancha Mahabhuta (pět velkých elementů). Každý člověk je rozložen do celého vesmíru a celý vesmír je v něm, což mu dodává zároveň nadsmyslovou a materiální vizi. Pro pochopení života, zdraví a nemoci tak musíme akceptovat, že naše tělo není pouze hotovým statickým produktem, nýbrž elementem v neustálém dynamickém rovnovážném stavu. Ájurvéda totiž považuje, že člověk je složen ze čtyř interaktivních elementů: strukturální základ, tělo (Shareera), smyslové orgány, včetně regulačních elementů (Indriya), intelekt, včetně buněčného intelektu (Sava) a včetně duše a jejího „biologického projevu“ (Atma), který známe jen velmi málo.

Zatímco hrubé hmotné tělo po smrti zmizí, „subtilní tělo“ (nebo zrnko) setrvává a díky němu může nové hrubé tělo vzklíčit. Duše je pro Hindy věčná a může žít několik životů, ve formě lidské, zvířecí nebo rostlinné, neboť každé zrnko může zkusit život v různých podobách až do konečného vysvobození (Moksha), kdy už nepodléhá karmě. Tehdy se ztotožní s Absolutnem, aby se mohla spojit s Bohem v jediný celek. Paní Manjari cituje Katha Upanishad:

„Mudrc se nenarodil, ale také nezemřel, nepochází odnikud a také není kdokoliv. Nenarodil se, věčný a starý, nezemřel, když tělo zemřelo.“

Pro studování společných zákonů, které řídí vesmír, Ájurvéda pokládá za princip teorii prvopočátečních elementů a identifikuje tři dóšy, které chrání organismus v případě, že jsou normální, a které způsobují onemocnění nebo organismus zabíjejí v případě, že jsou vadné. Váta, Pitta a Kapha stanovují náš vztah s vesmírem a určují, jestli může být náš mentální a fyzický stav v dokonalém souladu s vesmírným rytmem při zapojení našich čtyřech základních složek: těla, smyslů, ducha a duše. Tímto by měl být náš život prospěšný pro společnost a tento „svrchovaný“ dar by měl být poskytnut mnohým jiným lidským bytostem, neboť jim umožní žít po dlouhá léta a v plném zdraví. Z tohoto důvodu bychom měli využít vědecký vývoj a, ozbrojeni vědou a duchovností, pomáhat všem živým bytostem být a zůstávat v plném zdraví a šťastni, díky našim poznatkům (véda) o čtyřech pilířích života: tělo, smysly, duch a duše (Ájur).

Homeopatie: dvousetletá léčebná metoda

Tato část Semináře byla zasvěcena vyčerpávající analýze léčebné metody staré dvě stě let, homeopatii, která dokonale ilustruje způsob, jakým mohou být spojeny vědecké základy a klinický výzkum v rámci celkového hodnocení fyzické, psychologické a duševní rovnováhy pacienta. Z určitého hlediska je homeopatie personalizovanou medicínou, založenou na holistickém přístupu k nemocnému jedinci a jakožto taková má mnoho společného s Ájurvédou a etnomedicínou, přestože je racionální.

Původ

Na konci 18. století stanovil německý lékař Samuel Hahnemann základní principy homeopatie. Ve své prezentaci doktorka Corine Mure vysvětlila, že oficiální medicína v této době, přestože se i nadále shodovala s Hippokratovými principy reaktivovanými Paracelsem, stále závisela na konvečních praktikách, které od středověku neprošly žádným vývojem. Počátkem 18. století, v období osvícení, prohloubily středoevropské univerzity dvě otázky, se kterými se setkáváme po celou dobu historie medicíny: co znamená nemoc? Jaké vlastnosti mají různé léčivé drogy a jak působí na lidské bytosti? Vídeňský doktor Van Swieten upustil od všech čistě teoretických úvah, zreorganizoval lékařské studium a podporoval přímé studium u lůžek pacientů s cílem nemoc lépe poznat. Tento přístup zkonkretizoval jeho žák, doktor Antoine Stoerck, a poté doktor Van Quarin. V té stejné době pokročil doktor Stoerck ve výzkumu vlastností léčivých drog tím, že zavedl experimentální metodu. Koncem 18. století Samuel Hahnemann, tehdy mladý posluchač této vídeňské lékařské fakulty, dává přednost nově zavedenému experimentálnímu přístupu a s jeho pomocí se snaží pochopit účinek léčivých drog.

Profesor Michael Frass připomíná, že při překládání knihy Williama Cullena „Pojednání o materii medice“ Hahnemann shledal, že nesouhlasí s tvrzeními Cullena, podle kterých žvýkání peruánské kůry (chinovník, Cinchona pubescent, dříve zvaná China) léčí malárii díky stahujícím vlastnostem (hořkost) této látky. Jelikož pochyboval o těchto tvrzeních, Hahnemann se rozhodl užívat po několik dní malé dávky chinovníku a pozorovat jeho účinky. Během tohoto prvního experimentu na sobě zjistil příznaky velmi podobné příznakům malárie, včetně křečí a horečky. A tak znovu potvrdil starý léčebný princip: „Podobné se léčí podobným“ (Similia similibus curantur). Tento „zákon podobnosti“ je základním kamenem homeopatie. Podle Hahnemanna dojde k uzdravení díky podobnosti a léčebná metoda musí být schopna vyvolat příznaky léčené choroby u zdravých jedinců. Hahnemann kromě toho předpokládal, že když podnítí chorobu použitím určitých látek, tímto způsobem vyvolané příznaky zvýší takzvanou „vitální energii“, která je schopna neutralizovat a vymýtit původní chorobu. Následně zjistil, že reakce choroby je silnější, ale trvá kratší dobu než původní onemocnění. Toto je první zdokumentovaný experiment. Poté začal provádět další pokusy s jinými látkami a sice tak, že podával členům své rodiny a svým přátelům různé rostlinné, minerální a zvířecí výtažky. „Den po dni testoval léky jak na sobě samém tak i na ostatních. Shromažďoval popisy případů otrávení. Jeho cílem bylo zavést fyziologickou nauku o léčebných přípravcích, bez jakýchkoliv domněnek, a opírat se pouze o experimenty“.

Později nazval Hahnemann tuto metodu homeopatií, z řeckých výrazů hómoios „podobný“ a pathos „utrpení, bolest“. Homeopatie se definuje zákonem podobnosti, testováním na zdravých jedincích, podáváním jednorázových léčiv a formou farmaceutické metody.

Aby byly zachovány farmaceutické vlastnosti a přitom odstraněny vlastnosti toxické, Hahnemann rozpracoval proces takzvané „dynamizace“ nebo „potencování“, podle kterého je léčivo ředěno v lihu a poté silně protřepáno pomocí deseti prudkých nárazů o pružné těleso (Hahnemann k tomuto účelu používal koženou vazbu Bible) v procesu nazývaném zatřepání („succusio“). Hahnemann doporučoval léčiva, která vyvolávají příznaky podobné příznakům léčené choroby, ale domníval se, že zkoncentrované dávky by mohly příznaky nebezpečně zesílit a chorobu vyhrotit. Proto připravoval ředěná léčiva. Byl rovněž přesvědčen, že proces protřepání aktivuje vitální energii ředěné látky. Nerozpustné pevné látky, jako například křemen nebo lastury ústřic, byly ředěny po předchozím drcení a roztírání v laktóze podle nové metody, kterou vyvinul Hahnemann a kterou chemie do této doby neznala.

Jaká je hlavní charakteristika homeopatie? Hahnemannova kniha „Organon léčebného umění“ začíná těmito slovy: Nejvyšším a jediným posláním lékaře je vracet nemocným zdraví, což jest nazýváno léčbou. Toto dílo, které pojednává o principech homeopatie, vysvětluje, že hlavním cílem lékaře homeopata je léčit lidské choroby, nikoliv léčit jednu diagnostikovanou nemoc jak je tomu v případě klasické medicíny. Přestože se tento rozdíl jeví zpočátku jako zanedbatelný, jeho význam se stává zřejmým, když se nemoc objeví: když onemocníme, tak tím může utrpět celé tělo, i když jsou příznaky choroby lokalizovány. Homeopatie umožňuje obnovit fyzické zdraví. Práce homeopata je srovnatelná s prací uměleckého restaurátora, který má obrazu nebo sochařskému dílu navrátit jeho původní stav. Stejným způsobem má homeopat umožnit pacientovi znovu nalézt své ztracené zdraví.

Homeopatie: holistická koncepce

Holistický přístup je jednou z nejzajímavějších charakteristik homeopatie. Doktor Michel Van Wassenhoven vyvinul ve Spojených státech amerických koncept nazvaný medicína mysli a těla (mind-body medicine), který se zakládá na třech neodlučitelných principech: podněcovat multidisciplinární přístup, poskytovat pacientovi spolehlivé a úplné informace a při volbě léčby brát v úvahu pacientovu „filozofii“. Zatímco se zdá, že je relativně snadné splnit dva první požadavky, při volbě vhodné léčby je mnohem obtížnější zohledňovat očekávání, naděje, společenské a filozofické pocity pacienta. Toto vyžaduje upřímný a otevřený dialog mezi pacientem a jeho lékařem. Je také třeba, aby měl lékař celkový přehled o vývoji pacienta a aby přihlížel ke všem příznakům a k univerzalitě klinických příznaků. Z hlediska Hahnemanna se zde jedná pouze o nepřetržité posuzování toho, co sám nazýval „vitální energií“ a co je základem jednoty mezi tělem a duchem. Tento způsob myšlení je bezpochyby přímo spjat s učením Tomáše Akvinského, pro kterého je lidský jedinec tělem, jehož vitálním principem je duše. Zatímco tělo je hmotnou individuální entitou, duše může být rozdělena na tři části – negativní, citlivou a rozumovou – které tvoří jednu jedinou entitu. Zde je možné rozpoznat přístup Aristota a léčebný systém Ájurvédu. Za těchto podmínek do pojmu zdraví nemůžeme nezahrnout sociální spokojenost, pozitivní vývoj a možnost dosáhnout štěstí. A právě pod tímto úhlem musí být koncipována a zamýšlena současná klasická homeopatie. Zde se dostáváme k ukázce toho, co se nazývá „homeopatie založená na důkazech“ (evidence-based Homeopathy) a doktor Van Wassenhoven uvedl jednotlivé důkazní standardy v sestupném pořadí:

- existence metaanalýz a systematických pozitivních hodnocení v literatuře; - několik pozitivních randomizovaných kontrolovaných klinických studií; - jedna pozitivní randomizovaná kontrolovaná klinická studie; - četné pozitivní celkové studie; - jedna pozitivní celková studie; - názory expertů, z nichž se většina opírá o „experimenty“ prováděné na zdravých jedincích, dobrovolnících.

Z tohoto pohledu se zdá, že dnes existuje dostatečný počet koherentních zpráv, a to jak v oblasti klinického výzkumu tak v oblasti základního výzkumu, aby mohlo být podporováno používání a začlenění homeopatie do veřejného zdraví. A právě tímto tématem se zabývaly další fáze Semináře.

Vědecký důkaz

Jeden z rekurentních problémů, se kterými se potýká hodnocení homeopatie klasickými univerzitními vědci, a především vědci z oblasti takzvaných „tvrdých věd“, spočívá ve faktu, že v případě vysokého nebo extrémně vysokého stupně ředění nezůstanou v roztoku žádné stopy původní látky. Tito vědci tvrdí, že jednotlivé roztoky jsou fakticky všechny stejné a že neobsahují nic jiného než rozpouštěcí roztok. Ve skutečnosti však bylo dokázáno, že toto kategorické tvrzení je chybné a to už z pouhého důvodu dvousetletých velmi podrobných klinických pozorování, která stanovila, že vysoké stupně ředění jsou nejenom aktivní z léčebného hlediska, ale že mají také různé vlastnosti, které by nemohly být obsaženy v rozpouštěcím roztoku používaném při jejich přípravě. Tento problém se pochopitelně stal výzvou pro všechny výzkumníky v oblasti fyziky, chemie a vědě o materiálech, kteří se snažili prokázat specifičnost homeopatických přípravků a pochopit, na základě jakých kritérií může být tato specifičnost stanovena.

Voda: podivuhodná a anormální chemická látka

Celý příběh začíná vodou, univerzální chemickou látkou, jejíž vzorec je jednoduchý, ale která má anormální vlastnosti. V kapalném stavu se molekuly vody vzájemně přitahují a vytvářejí trojrozměrnou strukturu: dimery, oligomery a dokonce několik složitých polymerů. Toto je způsobeno jejich schopností vytvářet úzké vazby mezi koncem jejich dvou vodíkových „ramen“ a kyslíkovým jádrem sousedních molekul, a sice díky jevu, který se nazývá vodíkové vazby. Tyto vazby, které jsou v neustálém pohybu a v některých případech trvají jen několik desítek pikosekund, jsou však stále obnovovány. Jinými slovy, voda v kapalném stavu není homogenní kapalinou, ale dynamickým seskupením různých oligomerů, polymerů a interaktivních shluků, které jsou neustále v pohybu. Jejich pohyb zcela závisí na teplotě, na tlaku a na magnetických a elektrických polích.

Po zavedení kvantové mechaniky do výzkumu kapalného stavu prohlásili někteří vědci (Preparata, Del Giudice ...), že voda obsahuje koherentně uspořádané prvky, vykazující téměř dokonalý diamagnetismus, zatímco by skrz celou masu mohl pronikat magnetický tok. Podle profesora Resche i zcela jednoduchá pozorování umožňují stanovit většinu těchto zvláštních vlastností.

První z nich je ta, že voda je jedinou známou látkou, která je v neustálém oběhu.

Druhá vlastnost se týká skutečnosti, že neexistuje žádná známá látka, ve které by nebyly stopy vody.

Třetí vlastnost: i v roztocích, které označujeme jako „nevodné“, je vždy minimální koncentrace vody, v řádu 10-6 mol/litr, kterou nelze nikterak eliminovat.

Čtvrtá vlastnost: voda je podmínkou „sin qua non“ pro jakoukoliv formu života.

Pátý poznatek, který se zde přísluší uvést, je skutečnost, že voda je bezpochyby ze všech reaktivních kapalin nejvíce polymorfní a má nejrozmanitější strukturu.

A poslední šestá vlastnost se týká skutečnosti, že voda nemůže být čistá na 100 %, neboť je nemožné zcela eliminovat látky, které jsou v ní rozpuštěné.

Ve skutečnosti tyto případné strukturální charakteristiky, které mohou vyplývat ze spojování vodních molekul, nejsou prakticky nijak omezeny, přestože trvají pouze několik desítek pikosekund a nemohou být považovány za permanentní jevy, s výjimkou již výše zmiňovaného a čistě statistického pohledu.

Fyzikální metody pro hodnocení vysokých stupňů ředění

Podle profesora Reye je hodnocení struktur vody fyzikálními prostředky dozajista velmi zajímavé pro všechny homeopaty a tzv. „čisté“ vědce, kteří se snaží dokázat, že vysoce zředěné roztoky (ultramolekulární) mají své vlastní charakteristiky. Především je třeba objasnit následující body:

- Liší se ultramolekulární roztok (s potencí ředění vyšší než Avogadrova konstanta: CH 12 nebo více) od rozpouštěcího roztoku, s pomocí kterého byl připraven? - Je možné, aby se dvě látky odlišného původu s vysokým stupněm ředění mezi sebou navzájem diskriminovaly? - Mohou být postupná ředění, ve vzestupném pořadí, pocházející ze stejné základní látky, identifikována, přestože je jejich stupeň ředění vysoký?

S tímto cílem byly použity základní metody fyzikálních a chemických analýz. Je nutno podotknout, že takový postup je možný pouze v případě, že je toto použití striktně a normalizovaně kontrolované. Mimo zřejmou roli různých typů znečišťujících prvků (pevných, kapalných, atmosférických, minerálních, organických a dokonce i živých organismů), je nutné věnovat zvláštní pozornost i zkušebním podmínkám – teplotě, světlu, hygrometrii, tlaku, elektrickým a magnetickým polím vytvářejícím interference, blízkosti zdrojů radiace atd. – neboť všechny použitelné metody fungují opravdu až „na hraně“, až „na ostří“. Kromě toho bylo dokázáno, že většina roztoků stárne a že se jejich „struktura“ a jejich biologické vlastnosti mění po dobu jejich uchovávání, a to i tehdy, kdy jsou uchovávány v dokonale stabilních podmínkách.

Bohužel, z tohoto důvodu nebylo možné vzít v úvahu mnohé pokusy, protože nebyly realizovány ve spolehlivých podmínkách, které by se daly zopakovat. Proto jsme v níže uvedeném seznamu uvedli pouze ty výzkumy, při kterých byly dodržovány velmi přísné podmínky:

- elektronová paramagnetická rezonance – EPR; - infračervená spektroskopie s Fourierovou transformací (neboli FTIR – Fourier Transformed InfraRed Spectroscopy); - Ramanova spektroskopie ve viditelné a ultrafialové oblasti; - Dynamic Electrophotonic Capture; - kalorimetrická a elektrická měření; - optické metody.

Všechny tyto metody přinášejí zajímavé výsledky, ale často na hraně citlivosti. Proto profesor Rey vyvinul termoluminiscenci, novou metodu pro zkoumání v této oblasti.

Základní myšlenkou je vyhnout se výzkumům s kapalnými roztoky, které jsou v neustálém pohybu, tím, že je zmrazením při velmi nízkých teplotách přeměníme na stabilní pevné látky. Při tomto procesu se předpokládá, že pokud je strukturální různorodost přítomna v počáteční kapalině, bude přenesena i do odpovídající pevné látky ve formě „síťových poruch“. Aby bylo posléze možno prozkoumat tuto různorodou pevnou látku, je nutné ji ozářit při teplotě kapalného dusíku (77 K), což přivede k vytvoření radikálů, elektronů a metastabilních děr, umístěných na různých energetických úrovních a nazývaných pastmi. Mezi těmito pastmi se nacházejí „síťové poruchy“, které, jak se zdá, hrají směrodatnou roli. Při teplotě 77 K je systém stabilní, ale pokud postupně dodáváme tepelnou energii za pomoci kontrolovaného nahřívání, pasti se začnou jedna po druhé vytrácet postupnou rekombinací a vydávat svou energii ve formě světla, z čehož je i odvozen název metody: nízkoteplotní termoluminiscence. Tato metoda tedy umožňuje graficky znázornit zmrazenou strukturu, která je zrcadlovým obrazem struktury počáteční kapaliny nebo je s ní alespoň velmi úzce spojena.

Mnohé pokusy provedené s různými roztoky skutečně ukázaly, že jejich termoluminiscenční křivky jsou specifické a že se zcela liší od křivek čistého rozpouštěcího roztoku.

Kromě toho bylo dokázáno, že tyto křivky jsou velmi složité a že je možné je rozložit na několik jednotlivých emisí s přesně definovanými termodynamickými parametry. Z tohoto důvodu můžeme připustit, že každý termoluminiscenční zápis je specifický pro určitý roztok, a to i na ultramolekulární úrovni, a představuje jakýsi „vlastní podpis“ daného roztoku.

Biologický důkaz

Homeopatický výzkum se neomezuje na fyzikální a chemickou oblast. Existuje totiž mnoho zajímavých studií i v oblasti biologie. Profesor Paolo Bellavite prezentoval některé z hlavních pokroků zaznamenaných v jeho sektoru.

Homeopatie se nejprve zjevovala jako experimentální disciplína, o čemž ostatně svědčí i obrovské množství klinických dat, nashromážděných v průběhu více než dvou set let. Přesto byla lékařská tradice homeopatie po dlouhou dobu oddělena od tradice konvenční vědy. Dnes je proces „osmózy“ mezi jednotlivými disciplínami, dříve považovanými za kolizní, dosti usnadněn, neboť během posledních desetiletí začala homeopatie používat současné metody lékařské vědy a také proto, že jsou dostupné některé studie na molekulární, buněčné a klinické úrovni. Experimentální přístup umožňuje testování, v kontrolovaných podmínkách, zásadních principů homeopatie, jako například princip „podobnosti“ účinku určité látky a mechanismus účinku ředěných a dynamizovaných roztoků (proces zatřepání). Po prozkoumání vědecké literatury je zřejmé, že existuje několik buněčných a zvířecích modelů, především ve studiích in vitro realizovaných na bazofilech, lymfocytech, granulocytech a fibroblastech. Relevantnější důkazy najdeme v asi patnácti vědeckých článcích publikovaných nezávislými laboratořemi, které popisují statisticky významný účinek velmi vysokých ředění histaminu na lidské bazofily. V případě pokusných zvířat hovoří většina výsledků o imunostimulaci velmi slabými dávkami antigenů, o regulaci akutních a chronických zánětlivých procesů a o změnách v chování (snížení příznaků úzkosti) vyvolaných homeopatickou léčbou. Modely použité jednotlivými vědeckými skupinami jsou heterogenní a testované léky, roztoky a výsledky jsou odlišné. Důkaz vyplývající ze zvířecích modelů potvrzuje běžné pravidlo podobnosti, podle kterého mohou paradoxálně určitá množství velmi slabých patogenních komponentů ve velké dávce vyvolat ochranný nebo léčivý účinek. Díky této staré tradici a holistickému přístupu, spolu s pokroky v základní vědě a s implementací přísných klinických studií, se homeopatie aktivně podílí na integraci systémových, humanistických a vědeckých aspektů medicíny.

Klinický důkaz: hormese

Pro veřejné zdraví jsou pochopitelně nejdůležitějšími experimentálními výsledky ty, které se týkají klinických studií. Jedním z prvních problémů, kterými se výzkumníci zabývali, bylo dvoufázové působení léčiv v závislosti na jejich koncentraci: jak vysvětlila doktorka Simonetta Bernardini, hormese by se mohla stát centrálním konceptem homeopatie.

V západní medicíně mohou léčebné modely používat preskripce doporučující slabá nebo silná dávkování. Tato alternativa vychází z pocitu lékaře, že nemocný organismus se může vyléčit samoléčbou. Pokud je tento pocit pozitivní, léčba bude zaměřena na zavedení a podporování endogenního, vnitřního uzdravení díky subtilním interferencím (například homeopatie). A naopak, pokud je proces samoléčby považován za nedostatečný, léčebný model ho nemusí využít a léčba bude zaměřena na odstranění nemoci samostatným způsobem (například alopatie). Silně dávkované léky jsou tudíž používané jako inhibitory (antibiotika, protizánětlivé léky, antipyretika atd.). V tomto případě vyvolává často léčebný postup silné nepříznivé účinky.

Tyto dva léčebné přístupy jsou zásadně rozlišné, neboť vycházejí ze zcela odlišných paradigmat: biologické uzdravení a farmakologické uzdravení. Přesto se vzájemně nevylučují z hlediska vývoje takzvané integrované medicíny, kterou v Itálii představuje společnost SIOMI (Italská společnost pro homeopatii a integrovanou medicínu), která je vědeckou společností, a zdravotnický model Italské nemocnice integrované medicíny v Pitigliano. Z toho vyplývá, že přílišné hájení jedné nebo druhé kategorie léčebného modelu jejich „fanoušky“ zpomaluje žádoucí symbiózu mezi těmito dvěma odlišnými paradigmaty.

Tento kulturní postoj se očividně liší od přírodní fenomenologie, která poukazuje na existenci dvou nebo vícero různých reakcí živého organismu v interakci s různými množstvími stejného xenobiotika (hormesis nebo enantiodromie). Ve skutečnosti je zjištěno, že živé organismy vždy těží z xenobiotik v nízkých dávkách. To může být výslednicí různých mechanismů, ale v každém případě jde o reakci systému, který si chce zachovat svou vlastní identitu. Kromě toho může interakce s velkým množstvím stejné látky implikovat inhibici jednoho nebo více biologických mechanismů. Toto poslední působení je často přebíráno západní univerzitní medicínou, jejímž cílem je používat látky jako inhibitory.

Je třeba uvést, že objev hormese se datuje do stejné doby jako objevy moderní farmakologie. Bylo zde zmíněno, že vědecký výzkum v oblasti hormese byl blokován kvůli tomu, že byla objevena ve stejnou dobu. Podle Calabrese, farmakologické objevy týkající se vysokého dávkování a velké finanční investice podporované průmyslovým odvětvím, se souhlasem lídrů farmakologického průmyslu (počínaje Clarkem), zastínily důležitost farmakologie, která používá nízké dávky. Antibiotika, anestetika a chemoterapeutické léky prokázaly takovou účinnost, že se cíl farmakologie omezil na vyhledávání nových léčebných agentů se stejnou účinností a s menším množstvím vedlejších účinků místo toho, aby zkoumal také účinky nízkých dávek.

Přesto existuje početná lékařská literatura zaměřená na studium hormese z úhlu léčebného prostředku. Z různých zpracovaných témat připomeňme především léčbu Alzheimerovy nemoci, kostní remineralizaci, rakovinu, virové infekce, růst vlasů, autoimunní choroby jako například lupus nebo akutní dýchací onemocnění, při kterých se použití hormese projevilo jako velmi účinné.

Racionalismus a empirismus v homeopatickém klinickém výzkumu

Dalším zajímavým přístupem při hledání klinického důkazu je posouzení relativního místa, které mohou zaujímat v lékařském výzkumu racionalismus a empirismus a jak se v průběhu času tato situace vyvíjela. Podle profesora Menachema Oberbauma klasická homeopatie zakládá diagnostiku na „všeobecných“ a „lokálních“ emocionálních a mentálních příznacích pacienta. Konvenční lékařská diagnostika je druhořadá. Velmi zřídkakdy je podávána jen jedna dávka přesně individualizovaná a s vysokým stupněm ředění.

Klinická nebo „moderní“ homeopatie může být posuzována jako derivát klasické homeopatie, která dává přednost konvenční lékařské diagnostice a drží se základní homeopatické doktríny. Důraz je kladen na příznaky vyplývající z choroby, přičemž se bere ohled na mentální a všeobecné příznaky a to hlavně tehdy, když se přímo týkají primárního onemocnění. Jednorázová léčiva jsou podávána podle předem stanoveného sledu. Mají nižší stupeň ředění (větší koncentraci) a jsou předepisovány v častých intervalech.

„Komplexní“ homeopatie byla vyvinuta jako další pokus přizpůsobit homeopatii konvenčnímu lékařskému paradigmatu. Několik léčiv, z nichž každé pokrývá jiný aspekt konveční diagnostiky, je smícháno a podáváno v nízkém ředění se záměrem, že alespoň jedno z daných léčiv bude odpovídat případu léčeného homeopatickou metodou. Předpokládá se, že tento typ homeopatie bude účinkovat na povrchnější úrovni než klasická nebo klinická homeopatie.

Homeopatie se jakožto „druhořadý“, ale lékařsky sporný aktér zrodila v 18. století, v době velkých bezprecedentních změn na filozofické a intelektuální úrovni: v době osvícení. Osmnácté století, nazývané také Stoletím osvícení, se zrodilo jako reakce na absolutismus a charakterizovalo se intelektuálním hnutím zaměřeným na obohacení etiky, morálky a poznání, stejně jako na používání konceptů racionality a logocentrismu. Toto období bylo poznamenáno sekularizací, liberalismem a pojmem lidských a občanských práv. Toto hnutí sloužilo filozofickým základem pro americkou a francouzskou revoluci, zřízení demokracie a počátky kapitalismu.

Dvě hlavní epistemologická hnutí charakterizují období osvícení: empirismus a racionalismus. Empirismus vychází z principu, že smysly jsou základem pro lidské poznání a že rozum nemůže být považován za jediný zdroj tohoto poznání. Poznání je tudíž aposteriorním poznáním, které vychází ze zkušeností a které nepřipouští apriorní poznání (to znamená poznání, které by nebylo založeno na zkušenosti a které by vycházelo pouze z úsudku). Veškeré poznatky vyplývají ze zkušenosti nebo z indukce. Všichni klíčoví myslitelé empirismu byli Britové: John Locke, George Berkley a David Hume.

Racionalismus je doktrínou, která považuje rozum za zdroj veškerého skutečného poznání, a tudíž stojí proti empirismu. Racionalismus předkládá principy a úvahy, z kognitivního hlediska koherentní, podle celé řady logických etap s cílem dedukovat z poznání vše, co je možné. Descartes, typický racionalista, značně ovlivnil i další stoupence racionalismu v době osvícení: Barucha Spinozu, Gottfrieda Leibnize a Christiana Wolffa.

A právě v tomto novém světě kvetoucího racionalismu založil Hahnemann novou větev empirické medicíny – homeopatii – která se opírá o čtyři základní pozorování:

Aktivní látky vyvolávají u zdravých jedinců příznaky choroby. Tato metoda, zvaná „experimentální“, je samotným základem homeopatické farmakologie.

Jedovaté látky, jako například rtuť nebo hadí jed mohou být sériově ředěny za účelem snížení jejich toxicity, přičemž je možné zachovat jejich účinnost, pokud sériové ředění bude spojeno s protřepáním. Vyšší stupně ředění jsou účinnější a mají méně vedlejších účinků.

Všechny látky mají emocionální následky (dnes považované za psychologické „vedlejší účinky“ léku). Po podání látky zdravým jedincům (experimentální metoda) nebo na základě toxikologie je možné konstatovat emocionální dopad a fyzické účinky.

Mezi emocionálním stavem pacienta a jeho chorobou existuje úzký vztah. Jedná se o empirickou zkušenost, která se týká „vitality“ pacienta a která se odráží v jeho vnímání života a v jeho adaptačních strategiích. Tato empirická zkušenost může být léčena pomocí léčiv, která přináší také fyzické a emocionální následky.

Celých dvacet let vyvíjel Hahnemann farmakologický a léčebný systém, který považoval za jistější a účinnější než lékařské metody používané jeho kolegy. Přestože jeho metoda nebyla považována za nebezpečnou, musel čelit nepřiměřeným útokům na své názory. Tyto útoky nebyly vnímány jako osobní (argumentum ad personam), ale spíše jako „bojový“ nástroj racionální medicíny, která chtěla vzdorovat novému vetřelci s empirickým přístupem.

Hahnemann byl skutečně čistým empiristou, který podporoval preskripci personalizovaných léčiv, šitých „na míru“, a odmítal klasifikaci nemocí podle zasažených orgánů jakožto vedoucí linii diagnostiky. Konvenční medicína ve skutečnosti vnímá každou chorobu jako celek příznaků společných pro všechny patologické stavy označené názvem dané choroby. Homeopatický přístup se od ní odlišuje, neboť vnímá patologický stav jako vlastní stav určitého jedince a jako „vnitřní“ nemoc, která se projevuje celou řadou mentálních nebo fyzických příznaků vlastních pouze a jenom danému jedinci. Mentální stav a emocionální stav pacienta jsou totiž velmi důležitými aspekty při volbě homeopatického léku.

Individualizace je jedním z nejdůležitějších principů klasické homeopatie. Každý pacient se charakterizuje atributy a příznaky, které jsou mu vlastní a které se zásadně liší – přestože se zdají stejné – od příznaků pociťovaných jinými pacienty. Konvenční medicínou diskriminovaná idiosynkrazie je klíčovým elementem homeopatie, oblasti, ve které označuje souhrn všech typických mentálních, emocionálních a fyzických vlastností, díky kterým se každý pacient stává jedinečným. Oproti konvenční medicíně neexistuje v homeopatii žádný specifický lék pro určitý patologický stav, ale jedná se spíše o lék, který pokrývá několik jedinečných příznaků vyvozených po podrobné diskuzi s pacientem. Oddělit jedinečné a důležité příznaky ze všech příznaků odvozených z pacientovy anamnézy a poté provést na základě těchto prvků strukturální analýzu vyžaduje využít schopností vysoce kvalifikovaného a zkušeného homeopata, který danou tématiku ovládá s dostatečným rozhledem. Zatímco klasický praktický lékař, a to i ten, který má jen průměrné zkušenosti nebo je jen průměrně vyškolen, může být schopen vyléčit většinu svých pacientů, podprůměrný homeopat bude mnohem méně úspěšnější.

Klinické hodnocení homeopatie

Po pravdě řečeno, homeopatie je předmětem klinického hodnocení již od svých počátků, což nám v současné době poskytuje data nashromážděná v průběhu více než dvou století. Nicméně, jak podotýká doktor Peter Fisher, homeopatie zůstává od samého počátku jednou z nejkontroverznějších doplňkových a alternativních forem medicíny. Přesto existuje mnoho důležitých vědeckých důkazů, jejichž počet neustále vzrůstá a které vycházejí z klinických zkoušek, metodických studií a metaanalýz těchto biologických zkoušek a experimentů.

Existují různé formy homeopatie. Mezi hlavní patří klasická neboli individualizovaná homeopatie, klinická homeopatie a isoterapie (neboli isopatie). V rámci individualizované homeopatie je ve většině případů zvolen na základě celého klinického obrazu pouze jeden homeopatický lék. Při této volbě se přihlíží k mentálním, všeobecným a konstitučním charakteristikám pacienta. V klinické homeopatii se podává jeden nebo více léků ve standardních klinických situacích nebo v případě konvenčních diagnostik. Někdy se stává, že je zkombinováno několik homeopatických léků v jedné fixní formuli (nazývané komplexní). Isoterapie spočívá v používání homeopatických roztoků alergenů nebo infekčních a toxických agens. Mezi lékařské obory, které používají homeopatické léky, patří především homotoxikologie, vytvořená doktorem Hansem-Heinrichem Reckewegem a založená na interpretaci chorob jako výrazu obrany lidského organismu proti patogenetickým toxinům a na detoxikaci pomocí homeopatických léků, a rovněž antroposofická medicína, založená Rudolfem Steinerem a Itou Wegmanovou, která kombinuje konvenční medicínu a vliv duše a ducha.

Pro shrnutí je třeba uvést, že bilance nemocí, které byly předmětem randomizovaných klinických studií je velmi pozitivní: dětské průjmy, chřipka (léčba), artróza, postoperační střevní neprůchodnost, sezónní alergická rýma, rheumatoidní onemocnění. Několik randomizovaných klinických studií potvrzují účinnost homeopatie v případě dětských průjmů, fibromyalgie, chřipky, migrén, artritidy, zánětu středního ucha, závratí a sezónní alergické rýmy. Randomizované klinické studie také prokázaly, že homeopatie může být účinná v případě syndromu chronické únavy, premenstruačního syndromu, postpartálních krvácení, sepse, stomatitidy, příznaků po léčbě rakoviny a v případě syndromu poruchy deficitu pozornosti s hyperaktivitou (ADHD).

Při analýze klinických studií z oblasti homeopatie, prováděné od roku 1975 do 2002, bylo objeveno 93 studií přirovnávajících homeopatii k placebu nebo jiné léčbě. V padesáti případech byly zaznamenány pozitivní účinky homeopatie. Pozitivní účinek homeopatické léčby byl prokázán v následujících oblastech: alergická rýma, dětský průjem, fibromyalgie, chřipka, bolesti, vedlejší účinky chemoterapie nebo radioterapie, podvrtnutí a zánět horních dýchacích cest. Analýza 12 metodických homeopatických studií, provedených v rámci specifických patologií Jonasem a jeho spolupracovníky, přivedla k podobnému závěru: homeopatie může být účinná v případě alergií, dětských průjmů, chřipky a postoperační střevní neprůchodnosti, ovšem není vhodná pro léčení migrén ani v případě vyčerpání organismu („polámanost“) po fyzickém vypětí.

Randomizované a jednoduše slepé klinické studie byly vedeny na takových patologiích jako je astma, sepse ohrožující život, stomatitida vyvolaná předchozí léčbou rakoviny, fibromyalgie, syndrom chronické únavy, premenstruační syndrom, postpartální krvácení, a s arnikou pak v různých klinických situacích. Většina z nich přivedla k pozitivním výsledkům.

V některých klinických situacích byly vedeny randomizované klinické studie a klinická pozorování s cílem získat co možná nejúplnější obraz o eventuální roli, kterou by mohla homeopatie sehrát. Ze všech zkoumaných oblastí uveďme alespoň horní dýchací cesty, dětské otitidy, poruchy deficitu pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) a homeopatii pro boj s příznaky vyvolanými léčbou rakoviny.

Důkazy, které máme k dispozici, také doporučují, aby byla opodstatněna důvěra pacientů v bezpečnost homeopatické léčby: rizika spojená s homeopatickými přípravky jsou nižší ve srovnání s přípravky konvenční medicíny. Systematická studie bezpečnosti homeopatických přípravků, vedená od roku 1970 do roku 1995, přivedla k následujícím závěrům: homeopatické léky mohou vyvolat vedlejší účinky, ale tyto jsou většinou mírné a přechodné a není jich mnoho. V některých případech byly z důvodu chybné identifikace označeny některé léčivé rostliny za homeopatické. Hlavní rizika spojená s homeopatií jsou nepřímá a týkají se spíše preskriptora než léku samotného. Dvě studie hovoří o vedlejších účincích u cca 2,7 % pacientů. Třetí studie udává, že 7,8 % pacientů zaznamenalo vedlejší účinky, oproti 22,3 % v odpovídající skupině, kterým byly podány přípravky konvenční léčby.

Hlavní překážkou pro přijetí homeopatie za vědeckou metodu zůstává používání ultramolekulárních roztoků (s velmi vysokým stupněm ředění). Hlavní hypotéza, která má vysvětlit účinky takového roztoku, se soustředí na uchovávání informací ve vodných roztocích: existují důkazy, vycházející z fyzikální vědy, které zmiňují, že voda se specificky strukturálně mění při přípravě homeopatického přípravku. Díky těmto změnám je voda schopna uchovávat informace, jak o tom již hovořil profesor Rey. Je možno reprodukovat několik biologických modelů pro hodnocení účinků roztoků s vysokým stupněm ředění.

Uzdravení a celistvost (úplnost)

Z pohledu reverenda doktora Jeremyho Swayneho, muži a ženy se nacházejí na protilehlých březích nešťastného intelektuálního a metafyzického příkopu. Stojíme jednou nohou v každém z těchto dvou táborů. Toto je reprezentativní pro dvě paradigmata, která jsou často a dosti zbytečně stavěna proti sobě. Prvním je redukcionalistické a mechanistické paradigma moderní vědy, ze kterého pochází biomedikální model a jeho legendární a příhodná schopnost ovládat vývoj choroby a funkce lidského organismu. Druhé je většinou popisováno jako holistické paradigma, tudíž paradigma, které uznává subtilní interakci četných dimenzí přírody a lidské zkušenosti v oblasti definování individuální spokojenosti a predispozice k chorobám. To potvrzuje, jak důležité je používat subtilní prostředky pro stimulaci uzdravovacího procesu a samoregulace lidského těla, duše a ducha.

Nicméně je důležité potvrdit, že tato dvě paradigmata jsou zcela kompatibilní. Holistický přístup je společný všem lékařům, kteří mají opravdovou starost o své pacienty, ať je biomedikální rámec jejich léčebného repertoáru jakýkoliv, a zdůrazňuje důležitost pojetí uzdravení jak na vědecké tak i teologické úrovni. Uzdravení je vodítkem v dějinách evoluce, neboť žádný organismus by nepřežil, kdyby neměl schopnost odolávat a vzchopit se z nepřátelských vlivů svého okolí, svých soupeřů a ze samotných nemocí. Pro vývoj lidstva je nezbytné chránit zdraví, ať už ochrannými a profylaktickými prostředky nebo prostřednictvím uzdravovacího procesu.

Na této úrovni jsou snahy o celistvost a kompletnost pudového charakteru a lze je srovnat s pudem lidského těla pro samoregulaci a uzdravení tváří v tvář fyzické újmě nebo nemoci.

Hlavní charakteristika uzdravovacího procesu spočívá nejen v tom, že je léčivý, ale i tvořivý. Toto se týká všech úrovní naší bytosti a není možné toho dosáhnout bez určité míry utrpení a bez implikace změn v chování a nových odpovědností.

Uzdravení poranění je jednoduchým příkladem. Vyžaduje totiž, aby naše tělo pochopilo, co se děje, aby rozpoznalo následky traumatu a aby na ně odpovědělo. To předpokládá, že budou účinně mobilizovány fyziologické zdroje imunitního systému pro boj s infekcemi a pro obnovu tkání. Nové rodící se tkáně budou možná ještě solidnější než ty původní. A pokud jsou škody dost veliké, bude to vyžadovat „smíření“, několik úprav, aby mohla být ztráta funkce nahrazena. Tyto příklady je možné snadno adaptovat na uzdravení psychologických a duševních ran.

Uzdravení v sobě rovněž zahrnuje určitou míru utrpení. Utrpení není jenom následkem nějaké nemoci nebo traumatu, je nedílnou součástí uzdravovacího procesu. Tato pravda je jasně vyjádřena v křesťanské teologii, v utrpení a ukřižování Ježíše Krista.

Uzdravení vždy vyžaduje smíření a změnu. Obecněji řečeno, každá choroba, poranění nebo invalidita má dopad na náš vztah s našimi bližními a se sebou samým, nejen jako s lidským jedincem ale i s tělem, dočasně i dlouhodobě, a sice prostřednictvím hranic, které vymezuje, a implikacemi pro naše činnosti a naše perspektivy budoucnosti – životní styl, práci atd. Choroba má dopad na odpovědnost druhých vůči nám a na odpovědnost, kterou my sami neseme vůči druhým.

Psychologické a mentální choroby, familiárně nazývané nervovými depresemi, jsou často zásadní předehrou ke zrodu nových koncepcí a psychologických sil, a rovněž k uzdravení starých ran. Průlom je nezbytnou podmínkou pro rekonstrukci a nový růst.

Myšlenka, že choroba je uzdravujícím prostředkem je také odražena v tvrzení, podle kterého jsou příznaky výrazem potíží lidského organismu a spíše adaptační strategií než neschopností se adaptovat.

Dalším paradoxem je skutečnost, že netrpíme ani tak z důvodu choroby jako spíše z důvodu „spokojenosti“. Bolest vyvolaná fyzickým poraněním je odpovědí zdravého nervového systému na nějaké trauma. Bolest vyvolaná odmítnutím, násilím, nedostatkem lásky a důvěry v sebe sama je zdravou odpovědí naší poraněné lidskosti.

Třetím paradoxem je fakt, že uzdravení nevyžaduje nezbytně léčbu a, naopak, léčba vždy nevede k uzdravení. Honba za léčbou může vyvolat destruktivní vlivy vedoucí k dlouhodobějšímu trvání potíží. A v případě nevyléčitelné nemoci může lidský jedinec dosáhnout osobního a duchovního vývoje, integrace a smíření, které se rovnají úplnému uzdravení.

Cílem uzdravení je celistvost. Je to naplnění, pokud možno během našeho života, jedinečného potencionálu každého lidského jedince. Je to naplnění našeho jediného poslání, spojeným s integrací – shromáždit ve vyrovnaném a interaktivním celku naše schopnosti, atributy a fyzické, emocionální, intelektuální, psychické a duchovní charakteristiky. Nicméně celistvost neznamená dokonalost. Dokonalosti je možné nabýt pouze za cenu naší opravdové lidskosti, naší schopnosti dosáhnout celistvosti. To, co je nejúžasnější na úplně a dokonale integrovaném lidském jedinci je, že jeho vady a nedostatky – jeho zranitelné, nemocné a ošklivé části – jsou překonány hodnotou celku. Naším jediným vodítkem je tak náš pud celistvosti, naše poslání být pouze sami sebou a být schopni se vyvíjet vzhledem k respektu a lásce, které nám prokazují naši bližní. Možný uzdravovací a integrační proces, i v případě těch nejvíce narušených životů, má léčivý a integrační účinek nejenom pro daného lidského jedince, ale i pro společenství, ke kterému tento jedinec patří.

Z tohoto důvodu je konzultace u homeopata zkušeností sama o sobě. Je to možná poprvé, kdy bude pacient veden k tomu, aby se zamyslel nad sebou jako nad celkem, uvědomil si sama sebe pod jiným úhlem, což může být dosti překvapující, ale také osvobozující a obohacující. Homeopatie také přináší nesporný důkaz o schopnosti těla a ducha regulovat se a uzdravit se. Je to doopravdy pozoruhodná zkušenost. Když pacienti odhalí, že uzdravení závisí na jejich vlastní schopnosti, je to pro ně velmi povzbuzující a obohacující. Smíření je třetím principem uzdravení a homeopatický přístup jej usnadňuje. Pochopitelně to často vyžaduje odpuštění druhých nebo sebe sama a proto způsob, jímž vyzařuje z pacienta jeho osobní historie, má někdy cenu zpovědi.

Aby bylo možné napomoci uzdravení v tom nejširším smyslu slova, musíme rovněž pomoci pacientovi dostat se k jádru věci a chápat sama sebe.

Homeopatie jako integrovaná doplňková medicína

Jedno z hlavních témat projednávaných na tomto Semináři je místo nekonvenčních léčebných metod ve všeobecných programech veřejného zdraví. Na základě nejenom vědeckých a klinických dat, ale také historických dat a sociálně-kulturních zkušeností, bylo jasně prokázáno, že tyto léčebné metody nejsou alternativní, nýbrž doplňkové. Jinými slovy, nejsou zaměřeny na to, aby nahradily alopatickou medicínu, ale aby byly spíše používány spolu s konvenčními léčivy, pokud tato existují. Nicméně v případech, kdy selžou konvenční léčebné metody nebo kdy nejsou obzvláště nutné, je možné se uchýlit pouze k homeopatii.

Právě tento přístup byl zaveden na pohotovostním oddělení ve Vídni profesorem Michaelem Frassem, který na našem Semináři prezentoval různá klinická pozorování, podle kterých dosáhla homeopatie pozoruhodných výsledků ve spojení s klasickými chemickými léčebnými metodami, a sice v kritických situacích a v případech akutní otravy. Jedná se totiž nejen o otázku účinnosti, ale i rozumu. Bylo potvrzeno, že v průběhu posledních desetiletí se používání homeopatie značně rozšířilo mezi populací ve většině zemí, a to i ve Spojených státech, které dlouho zaujímaly více než zdrženlivý postoj. Je to tím důležitější, že ve většině zemí není homeopatická léčba hrazena národními systémy sociálního zabezpečení a zdravotní péče. Občané však soudí, že přínos homeopatie převyšuje vynaložené náklady.

Podle profesora Frasse je profesionální sdružení konvenční medicíny a homeopatie ideálním řešením pro zajištění zdraví pacientů. Je nezbytné se vyvarovat všech fanatických přístupů, ať jsou jakékoliv. Zásluhy diagnostiky konvenční medicíny jsou nesporné. Léčebný přístup se může nicméně lišit od jedné metody ke druhé. My se snažíme dokázat, že homeopatie není alternativou, ale doplňkovou medicínou, a tudíž nenahrazuje klasické léčebné metody. Zaběhlým praktikám přidává něco jiného, častě účinnějšího. Je zřejmé, že u pacientů s velmi vážným onemocněním, jako například v případě otravy muchomůrkou zelenou, je klasická pohotovostní léčba nezbytná, neboť v opačném případě by pacient zemřel dříve, než bychom se mohli pokusit o eventuální homeopatickou léčbu. Ovšem v případě méně vážných onemocnění, a především u infekčních nebo rheumatoidních onemocnění, může často homeopatie pacientovi pomoci, aniž by bylo třeba se uchýlit i ke konvenční léčebné metodě.

Zkušenost a objektivní posouzení jsou každopádně pevným základem pro léčbu a použití různých metod. Proto je dialog mezi konvenční medicínou a homeopatií absolutně nezbytný a měl by být předmětem výuky studentů na lékařských univerzitách.

A co kdybychom bojovali proti nemoci trochu jinak?

Je to osud moderní doby: v životě musíme bojovat, stejně jako na sportovním hřišti, proti konkurenci, nezaměstnanosti, stupidnosti a smrti. Podle Christiana Boirona jsme, bohužel, součástí tohoto procesu a ani zdraví netvoří výjimku!

Trh léků nezmizel kvůli výzkumu nových léků.

Boj s nezaměstnaností nevykořenil tuto „rakovinu“ a sociální řešení tohoto strašného problému často přispívá ke zpoždění jeho konečného rozřešení.

Díky tomu, že se v celém světě rozvíjejí demokratické politické systémy, podařilo se nám prakticky vymýtit války, ale zároveň jsme čím dál tím víc znepokojováni násilnými politickými boji, které se odehrávají daleko od našich zemí, pokud v nich nejsme přímo implikováni!

Ohromující vývoj lékařské vědy jistě přispěl k vymýcení velkého počtu pustošících nemocí, ale v současné době v nemocnicích umírají tisíce lidí kvůli nozokomiálním infekcím a nadměrnému předepisování antibiotik, vakcín a protizánětlivých léků, díky kterým se mikroorganismy posílily a přizpůsobily stále více agresivnějšímu prostředí. Tváří v tvář této situaci nejsou vždy farmaceutické laboratoře vedeny etickými úvahami, ale jsou spíše ovlivňovány finančními zájmy svých akcionářů, proti kterým byrokratické řízení mnoho nezmůže!

V zuřivé válce vedené proti infekčním nemocím není vždy dobře chápáno, že mnohá silná léčiva, pokud nejsou rozumně používána, se mohou ukázat jako toxická. Ze strachu z případných negativních důsledků svých politik mají vlády a mezinárodní agentury nepříjemnou tendenci problémy krajně dramatizovat!

Jak se můžeme usmířit se svým tělem a svým duchem, když nepřihlížíme k úžasné uzdravovací schopnosti našeho organismu? Neměli bychom si připomenout, že jsme Boží bytosti a že sám Hippokrates prohlásil, že první povinností lékaře je neuškodit pacientovi? Primum non nocere!

Jak jsme již několikrát připomínali v průběhu tohoto Semináře, člověk by měl být chápán jako celistvá entita se svými fyzickými, psychologickými a duchovními rozměry. V mnohých případech pro překonání nemoci stačí stimulovat naši vlastní obranyschopnost. A právě zde hrají roli doplňkové léčebné metody, zde hraje roli homeopatie, a jedná se o přístup, který se podstatně liší od zdravotní péče, neboť nezávisí výhradně na lékařské péči.

Existují preventivní strategie, „jemné“ terapie, jako například osteopatie, chiropraxe, kinezioterapie, lázeňství a mnoho dalších způsobů jak oslovit ducha, od meditace až po umění, a stále v touze po štěstí.

V současné době je výuka medicíny bezpochyby neúplná a zcela se mine cíle. Z tohoto hlediska je zřejmé, že i když věda zůstává nezbytným elementem pro péči o zdraví, je třeba implikovat všechny další elementy – smyslové, afektivní, emocionální a duchovní.

Naši moderní lékaři musí pochopit tyto základní požadavky a přizpůsobit své léčebné metody každému jednotlivému pacientovi s ohledem na skutečnost, že každý pacient je jedinečný a od přírody křehký.

Profesor LOUIS REY
Lausanne, Švýcarsko

(přeložila Mgr. Mojmíra Pacejková)

začátek stránky